3.2. občanské právo

je charakteristická pasivita vlastníka věci, který je povinen něco ve prospěch oprávněné osoby trpět (například průchod přes pozemek) nebo se zdržet činnosti (například navyšování stavby, aby nezabránila sousedovi ve výhledu do krajiny)
-> reálná břemena se na rozdíl od služebností vyznačují tím, že zavazují vlastníka věci k tomu, aby ve prospěch jiné osoby něco aktivně konal, poskytoval jí nějaký užitek (např. jí poskytoval část úrody, která se urodila na jeho pozemku) -> reálným břemenem může být zatížena pouze věc evidovaná ve veřejném seznamu -> tyрісké je pro ně dále to, že je lze zřídit buď na určitý časový úsek, nebo s možností vlastníka zatížené věci se z břemene vykoupit

OZ považoval pozemek a budovu na něm umístěnou za dvě samostatné věci (vlastník stavby zároveň nebyl vlastníkem pozemku) -> podle NOZ již nebude možné, aby vlastník prodal stavbu a pozemek si ponechal (§ 506 součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem) pro stavby, které k 1. 1. 2014 již existují, se uplatní přechodná ustanovení -> pokud jsou stavba i pozemek ve vlastnictví jedné osoby, stane se stavba součástí pozemku
-> co když má stavba a pozemek různé vlastníky?: v takovém případě má vlastník pozemku předkupní právo ke stavbě (tedy právo ji koupit, pokud se prodává), stejně tak vlastník stavby má předkupní právo na pozemek, na kterém stavba stojí
-> co když chci stavět na cizím pozemku?: koupit pozemek, pronajmout si ho, zřídit věcné břemeno (např. právo průjezdu nebo užívání), využít právo stavby (nově podle NOZ)
-> co je právo stavby?: dočasné právo (max. 99 let), které umožňuje stavět na cizím pozemku, po uplynutí této doby musí vlastník pozemku zaplatit stavebníkovi náhradu (obvykle polovina hodnoty stavby), právo stavby se zapisuje do katastru nemovitostí – lze ho převádět, dědit, zastavit (např. pro hypotéku)

NOZ začleňuje rodinné právo zpět do občanského zákoníku a nabytím účinnosti NOZ přestal platit zákon o rodině, který rodinné právo upravoval, obecné pojetí rodinného práva zůstává nezměněno, rodinné právo v rámci NOZ nadále upravuje především manželství, osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny, vyživovací povinnost, náhradní formy péče o dítě atd, ároveň NOZ zavádí některé nové instituty (např. rodinný podnik) a navrací instituty, které naše právo již dříve znalo (např. osvojení zletilého)

příbuzenství je vztah založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením (§ 771)
švagrovství vzniká vznikem manželství, a to mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela

je trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem -> základní předpoklady k uzavření manželství jsou především: plná svéprávnost – manželství může v zásadě uzavřít ten, kdo je plně svéprávný -> plné svépravnosti se nabývá dovršením 18 let, popř. emancipací: nezletilému, který dovršil 16 let, a který neníplně svéprávný, může povolení uzavření manželství vydat soud -> prohlášení snoubenců, že nejsou známy skutečnosti bránící uzavření manželství, a že navzájem znají svůj zdravotní stav a majetkové poměry, manželství se vylučuje mezi určitými osobami (zejm. příbuznými)

k zániku manželství může dojít na základě rozhodnutí soudu o rozvodu či neplatnosti manželství; dále smrtí nebo prohlášením jednoho z manželů za mrtvého

upravuje soužití dvojic stejného pohlaví podle zákona o registrovaném partnerství -> zákon upravuje uzavírání partnerství, podmínky pro jeho zrušení nebo zánik, vzájemné majetkoprávní vztahy partnerů, jejich práva a povinnosti vůči sobě navzájem, vůči institucím a vůči státu

může vzniknout pouze mezi manžely -> vznik je vyloučen v jiných obdobných vztazích, takže nemůže vzniknout mezi druhem a družkou -> NOZ rozlišuje tři základní režimy společného jmění manželů: zákonný, smluvený a režim založený na rozhodnutí soudu

nejčastějším případem vzniku společného jmění je vznik: součástí společného jmění vše, co jeden z manželů, nebo oba, nabyli za trvání manželství, tedy od okamžiku svatby do rozvodu, či úmrtí jednoho

je možnost snoubenců vstupujících do manželství, nebo manželů, upravit si svůj majetek odlišně od zákonného režimu -> mohou se tak dohodnout například na tom, že budou mít oddělená jmění, že rozšíří či zúží rozsah SJM, uspořádají SJM pro případ, že by manželství zaniklo rozvodem, nebo vyhradí vznik SJM až ke dni zániku manželství (v tom případě veškerý majetek nabytý manžely za trvání manželství nespadá do společného jmění manželů: teprve dnem zániku manželství se veškerý majetek stává společným jměním a takto vzniklé a zajištěné společné jmění manželů se pak stává předmětem vypořádání)

umožňuje soudu na návrh jednoho z manželů SJM zúžit nebo dokonce zrušit, je-li pro to závažný důvod (např. když se jeden z manželů chová marnotratně a ve velkém množství nakupuje nepotřebné věci, nebo manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika)

tvoří ho majetek nabytý za trvání manželství, avšak s určitými výjimkami -> do SJM se nepočítají:
a) věci sloužící osobní potřebě (např. oblečení), b) věci, které manžel nabyl darem, děděním nebo odkazem, ledaže dárce či zůstavitel projevil jiný úmysl, c) hodnoty, které nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech (např. finanční kompenzace za újmu na zdraví), d) hodnoty, které nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví (např. zisk z prodeje automobilu, který získal jeden z manželů darem), e) hodnoty, které nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku (např. když pojišťovna zaplatí škodu na automobilu, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů)

tvoří ho majetek nabytý za trvání manželství, avšak s určitými výjimkami: součástí SJM je ale naopak zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů (například zisk z nájmu zděděného bytu nebo dividenda z akcií, které jeden z manželů vlastnil již před vstupem do manželství; akcie jako takové ale součástí SJM nebudou) -> do SJM spadají dluhy, které lze převzít a smluvně se zavázat k jejich plnění, a to i v případech, kdy druhý manžel o vzniklém závazku manžela neví (např. půjčka na jízdní kolo pro dítě bez souhlasu partnera), výjimku představují dluhy, které se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku (např. náklady na rekonstrukci zděděného bytu převyšující zisk z nájmu z tohoto bytu), nebo je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny (např. podnikatelský úvěr převyšující rozsah SJM) -> použít majetek ze společného jmění manželů k podnikání lze pouze se souhlasem druhého manžela (realita tomu však často neodpovídá) - zákon tak poskytuje ochranu nepodnikajícímu z manželů

NOZ zavádí institut tzv. obvyklého vybavení domácnosti, který je tvořen souborem movitých věcí, které slouží běžně nezbytným potřebám rodiny (pračka, lednička, sedací souprava): přitom není rozhodné, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo jen jednomu z nich -> nejedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty, k nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela: manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, naložil bez jeho souhlasu ->to by mělo chránit rodinu např. v situaci, kdy je jeden z manželů závislý na sázení a rozprodává vybavení domácnosti, aby mohl dál sázet (a to i v případě, že by třeba prodal pračku, kterou vlastnil ještě před uzavřením manželství)

rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v jeho zastupování a spravování jeho jmění, vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti -> trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud, před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit (ledaže není dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit)

pokud nastane situace, kdy se o dítě rodič nemůže postarat, organizuje péči stát, jelikož výchova dětí je důležitým státním zájmem -> rodinné právo definuje a rozlišuje několik způsobů, jak se o dítě postarat: opatrovnictví, pěstounská péče, adobce, poručnictví

v tomto případě nejde o standardní zajištění dlouhodobé náhradní péče, ale o řešení střetu zájmů: opatrovník je ustanoven proto, aby zastupoval dítě při určitém úkonu, určitém řízení nebo jednání -> soud, který opatrovníka ustanovuje, určuje rozsah jeho práv a povinností, opatrovník odpovídá za řádné provedení úkolu a podléhá dozoru soudu, opatrovnictví se uplatňuje v případech střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte nebo mezi dětmi týchž rodičů navzájem -> opatrovník vykonává pouze některá práva dítěte, která mu soud svěří svým rozhodnutím, takže není univerzálním zákonným zástupcem dítěte

dítě nemá k pěstounům stejná práva, jaká má k rodičům (např. nemá nárok na dědictví), pěstounská péče zaniká nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti, jinak jeho zletilostí -> pěstounem může být jen fyzická osoba, která skýtá záruky řádné péče, má bydliště na území České republiky a souhlasí se svěřením dítěte do pěstounské péče a kterou ustanoví v konkrétním případě soud, pěstounská péče je určena především dětem, které ze zdravotních nebo sociálních důvodů nemohou být osvojeny -> dítě svěřené do pěstounské péče nemusí být právně volné a nesdílí příjmení pěstouna, pěstoun dostává od státu příspěvek na poskytnutou péči

je vyšší typ než pěstounská péče, neboť poručník je zákonným zástupcem dítěte namísto jeho rodičů, předpokladem poručenské péče je proto právní uvolnění dítěte poté, co rodiče plně nebo částečně pozbyli rodičovskou odpovědnost -> rodiče nemohou do poručenské péče zasahovat -> do poručenské péče se obvykle svěřují děti, které z důvodu vyššího věku nebo zdravotních či jiných handicapů nemají šanci na osvojení, třebaže jsou právně volné -> od osvojení se poručenská péče liší především tím, že poručník nemá k dítěti vyživovací povinnost

nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné péče výchovy a se svěřením dítěte souhlasí -> při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte -> při rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče vymezí soud rozsah jejích práv a povinností k dítěti

osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní, které zakládá rodičovskou odpovědnost osvojitelů -> osvojit lze v zásadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, ale také zletilého, neodporuje-li to dobrým mravům -> osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele, na základě rozhodnutí soudu o osvojení nezletilého se osvojitelé zapíší do matriky jako rodiče dítěte -> mezi osvojovaným dítětem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl, zpravidla ne menší než šestnáct let, souhlas dítěte s osvojením je obvykle vyžadován, dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let -> NOZ znovu zavádí osvojení zletilého: je významné především z hlediska dědění, kdy osvojenec dědí v první zákonné třídě dědi-Cunquoiitele vůči jiným osobám (např. vůči jeho bratrům)

rozlišuje: a) osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého
b)) osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého
-> v případě (a) je možné zletilého osvojit: 1) jestliže přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem; 2) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý; 3) osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho nezletilosti; 4) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela
-> případ (b) je zamýšlen pro výjimečné situace a přichází v úvahu především u osob, které nemají potomky, ať pokrevní, nebo právní, popřípadě které nemají pokračovatele ve svém díle (vědeckém, uměleckém, řemeslném apod.), ale i u takových, jimž jejich potomci neposkytují náležitou pomoc v nemoci nebo ve stáří atp. -> tento typ osvojení se od osvojení nezletilého dítěte a od osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého (a), liší tím, že: 1) osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývajívůči nim žádných majetkových práv; 2) osvojitel nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům; 3) osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní rodině

nařizuje soud v občanskoprávním řízení a je určena pro pobyt dítěte mimo rodinu, jestliže výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit -> soud přitom vždy zvažuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby

je souhrnem práv a závazků, které po smrti fyzické osoby přecházejí na její dědice, nebo jeho konkrétní část, která připadla jednomu z dědiců -> podle právní úpravy se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, NOZ rozlišuje tři způsoby povolání osoby za dědice, a to ze zákona, ze závěti nebo na základě dědické smlouvy -> dědická smlouva má co do právní síly přednost před děděním ze závěti a ze zákona

vzniká tehdy, zemře-li zůstavitel bez zanechání platné závěti nebo nenabude-li závětí povolaný dědic z jakýchkoli důvodů dědictví, např. když se nedožije zůstavitelovy smrti, je nezpůsobilý dědit, nebo dědictví odmítne -> NOZ v rámci zákonné posloupnosti rozlišuje šest dědických skupin, do okruhu zákonných dědiců se řadí manžel, příbuzní v přímé linii (děti, vnuci, pravnuci), rodiče, prarodiče, prarodiče rodičů (tedy praprarodiče zůstavitele), dále příbuzní v pobočné linii (sourozenci, synovci a , neteře, strýcové, tety, bratranci a sestřenice) a dále pak osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele

dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu -> zanechaný majetek připadá jako majetek bez pána tento přechod majetku z pozůstalosti na stát, stát za tohoto stavu věcí nemá možnost dědictví odmítnout, odpovídá za ně jen hodnotami pocházejícími ze zanechaného majetku, popřípadě výtěžkem prodeje těchto věcí, nikoli však jiným svým majetkem

NOZ nově upravuje práva nepominutelných dědiců - nová úprava přináší posílení pořizovací svobody zůstavitel - nepominutelnými dědici jsou i nadále děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci, ale snižuje se rozsah práva těchto nepominutelných dědiců na jejich zákonný dědický podíl (povinný díl) -> v případě nezletilého potomka jsou to ¼ jeho zákonného dědického podílu a v případě zletilého potomka pak ¼ zákonného dědického podílu

manžel a děti zůstavitele dědí rovným dílem, manželství musí trvat v době smrti zůstavitele, ale společná domácnost není podmínkou, u dětí není rozhodující, zda jsou vlastní či osvojené, kromě osvojení zletilého -> pokud dítě nemůže dědit (vydědění, odmítnutí dědictví), jeho podíl přechází na jeho děti (vnuky zůstavitele), manžel nemá přednostní postavení, jeho podíl závisí na počtu dětí -> nemůže dědit sám, jeho podíl může být max. polovina, pokud dědí alespoň jedno dítě, vnuk nebo pravnuk -> smrtí zůstavitele zaniká manželství i společné jmění manželů, jeho vypořádání je nutné před určením dědictví

manžel, otec, matka a dále osoba, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí -> manžel je v této skupině zvýhodněn tím, že mu připadá nejméně jedna polovina dědictví, konkuruje-li mu alespoň jeden z dalších dědiců této skupiny, není-li tomu tak, připadne mu dědictví celé -> otec, matka, spolužijící osoba neboli ostatní případní dědici v této skupině se dělí rovným dílem o polovinu dědictví

sourozenci zůstavitele a ti, kteří žili se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele -> nedědí-li některý ze sourozenců, nastupují na jeho místo právem reprezentace jeho děti, jimi je však nástupnictví v této skupině ukončeno

nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele

nedědí-li žádný dědic čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele, tedy až čtyři možné manželské páry -> dědici ze strany otce a matky zůstavitele dědí rovným dílem

nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele (případně jejich děti), každý stejným dílem

muž zemřel bez závěti, přežila jej manželka, 3 manželské děti a 1 dítě nemanželské (všechny děti jsou zletilé) -> má 4 vnoučata: 1) manželství trvá v době smrti zůstavitele, takže manželka se stává dědicem v první dědické skupině -> 2) k dědění jsou povolány všechny 4 děti bez ohledu na to, zda jsou či nejsou manželské, také v první dědické skupině: podíly: po vypořádání společného jmění manželů, od kterého případný kladný zůstatek rozdělí na 5 stejných dílů -> po jedné pětině majetku zdědí manželka a každé dítě -> vnoučata v tomto případě k dědění povolána nebudou, neboť by dědila jen v případě, že by děti zůstavitele nedědily (např. zemřely by dříve než zůstavitel)

NOZ nově umožňuje dědici, aby se svého dědictví zřekl ve smlouvě se zůstavitelem -> hlavním smyslem zavedení tohoto institutu je snaha o vypořádání dědických sporů již za zůstavitelova života -> zřeknutí se dědictví bude praktické v případech, kdy zůstavitel za svého života zvýhodní některého z případných dědiců

zůstavitel může v závěti uvést podmínku, která určí, kdy bude dědic dědit (např. podmínít dědictví úspěšným ukončením vysokoškolského studia, péčí o zůstavitelovu kočku) -> pokud dědic podmínku nesplní, ztratí nárok na dědictví: podmínky nebudou moci být zcela libovolné, zákoník například nepovolí příkazy které by dědice, popř. odkazovníka šikanovaly nebo nutily ke změně stavu (např. uzavření manželství či rozvod) či k trestným činům -> žádné podmínky však nesmějí zatížit povinný díl nepominutelného dědice

závěť je formální, jednostranný, měnitelný a odvolatelný projev vůle o tom, komu má v případě pořizovatelovy smrti zanechaný majetek připadnout, závěť je ryze osobním právním úkonem, nepřicházíproto při něm v úvahu zastoupení pořizovatele zástupcem ze zákona nebo na základě plné moci -> záleží pouze na pořizovateli, aby určil svého dědice, zřízení platné závěti pořizovateli nikterak nebrání, aby se svým majetkem za svého života volně nakládal -> dědicům může připadnout jen to, co ze zůstavitelova majetku zbude v době dědění, způsobilým zůstavitelem je v zásadě ten, kdo je svéprávný, za určitých podmínek mohou pořizovat závěť i osoby mladší 18 let, popř. omezené ve svéprávnosti, a to většinou formou veřejné listiny -> nedodržení předepsaných formálních požadavků má za následek neplatnost závěti

musí z ní být patrno, koho pořizovatel ustanovuje svým dědicem, při více dědicích ze závěti z ní musí být patrno, jaké podíly nebo věci a práva každému z nich mají připadnout, nejsou-li však v závěti podíly více dědiců určeny, platí, že podíly jsou stejné

zůstavitel může celou závěť sepsat vlastní rukou a vlastní rukou ji podepsat (tzv. holografní závěť), v tom případě nepotřebuje svědky -> závěť může být také napsána jinak než vlastnírukou pořizovatele (na psacím stroji, cizí rukou – tzv. alografická závěť), ale musí být pořizovatelem vlastnoručně podepsána a pořizovatel musí před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje -> stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka

notářský zápis o závěti může sepsat kterýkoli notář bez ohledu na místo trvalého bydliště pořizovatele, touto formou závěti může pořizovat též ten, kdo dovršil patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti, a to bez souhlasu zákonného zástupce

je určena pro osoby, které se díky nějaké události (živelní pohromě, válce) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života, a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti -> jsou možné tři druhy privilegované závěti: ústní před třemi svědky (omezená platnost na dva týdny), závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (omezená platnost závěti na tři měsíce), závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (omezená platnost závěti na tři měsíce)

dosavadnímu dědění ze zákona a ze závěti se nově zavádí dědická smlouva, kterou může uzavřít zůstavitel se smluvními dědici -> podle právní síly se jedná o nejsilnější dědický titul, dědická smlouva musí být uzavřena ve formě veřejné listiny -> nebude-li sepsána ve formě veřejné listiny, bude se na ni nahlížet jako na závěť, dědickou smlouvu nelze jednostranně zrušit, což dává předpokládaným dědicům vyšší jistotu, že se skutečně jednou stanou vlastníky předmětu dědictví, dědickou smlouvu nelze pořídit o celé pozůstalosti -> čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle, chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí

dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, nově i nad rozsah nabytého dědictví -> dědic má ovšem právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout nebo uplatnit výhradu soupisu pozůstalostiy jestliže dědic uplatní výhradu soupisu pozůstalosti, pak hradí dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví -> kdyby ovšem při soupisu pozůstalosti něco vědomě zamlčel, ochrana poskytnutá soupisem by přestala platit a dědic by byl povinen uhradit všechny zůstavitelovy dluhy

pro případ, kdy zůstavitel chce někomu zanechat určitou věc (například obraz, šperk), se zavádí odkaz -> odkazovník má jiné postavení než dědic, vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, není povinen k úhradě zůstavitelových dluhů -> aby nedošlo k poškození věřitelů v souvislosti se zproštěním odkazovníků povinnosti hradit zůstavitelovy dluhy, musí každému z dědiců zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená -> zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu

prohlášením o vydědění mohou být z dědění vyloučeni nepominutelní dědici (těmi jsou děti zůstavitele, případně jejich potomci) nebo dědici, jimž svědčí zákonná dědická posloupnost -> vydědit potomka a zbavit jej tak případné ochrany zabezpečované zákonem nepominutelným dědicům (kterým za normálních okolností připadá tzv. povinný díl) může pořizovatel jen z důvodů v zákoně uvedených, tzv. pokud potomek: a) neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen za trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, d) vede trvale nezřízený život -> přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli, nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického -> prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť

znamená, že někdo nemůže dědit ze zákona, aniž by musel být výslovně vyděděn
kdo nemůže dědit: 1) osoba, která spáchala úmyslný trestný čin proti: zůstaviteli (zemřelému), jeho předkům (rodiče, prarodiče), jeho potomkům (děti, vnuci), jeho manželovi/manželce -> výjimka: pokud zůstavitel výslovně odpustil
2) může dědit manžel/manželka, se kterou probíhal rozvod kvůli domácímu násilí: pokud v den smrti zůstavitele běžel rozvod na návrh zůstavitele, protože druhý manžel páchal domácí násilí, tento manžel nemá nárok na dědictví
3) rodič, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti: pokud rodič zneužíval nebo vážně zanedbával péči o dítě, nemůže po dítěti dědit podle zákona

účastníky občanského soudního řízení jsou především žalobce a žalovaný -> okruh účastníků řízení vymezuje žalobce, proto je jeho povinností též konkrétně označit žalovaného - žalobce tvrdi v žalobě, že má právo, a označuje v žalobě subjekt, o kterém tvrdí, že je povinen, tzv. žalovaného -> tyto subjekty se stávají účastníky řízení výlučně na základě procesních úkonů, tzv. projevů vůle, které jsou adresovány soudu

žaloba je návrh soudu, jímž se žalobce domáhá rozhodnutí soudu v konkrétní věci -> je rozdíl mezi pojmy žaloba a obžaloba: obžalobu může podat pouze státní zástupce v trestním řízení, zatímco žaloba se podává v občanském soudním řízení

je to, čeho se žalobce domáhá -> je to formulace, v níž žalobce uvede přesné znění výroku, jaký by měl být v rozsudku uveden, příklad: kupní smlouva o prodeji věci (specifikace), uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne (datum), je neplatná, výlučným vlastníkem předmětné věci je žalobce -> žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady na toto řízení, a to do 3 dnů od nabytí právní moci rozsudku -> právní moci nabývá rozsudek, který je konečný a nelze jej napadnout řádným opravným prostředkem -> odvolání Ize podat předtím, než rozsudek nabude právní moci

je základním řádným opravným prostředkem -> odvolání je nutné podat zpravidla do 15 dnů od doručení rozhodnutí, podává se k soudu o stupeň vyššímu, než který ve věci rozhodoval, ale prostřednictvím soudu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje (tzn. soud, který rozhodoval v prvním stupni) -> odvolání proti rozhodnutí okresního soudu se podává k soudu krajskému, odvolání proti krajskému soudu k soudu vrchnímu -> při včas podaném odvolání nenabývá rozhodnutí soudu právní moci, dokud o něm pravomocně nerozhodne odvolací soud

samotná skutečnost, že soud rozhodl ve věci samé, ještě neznamená, že se povinný rozhodnutí soudu dobrovolně podřídí -> na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku má oprávěný (např. úspěšný žalobce) možnost požádat o úřední výkon rozhodnutí - exekuci